Příslušníkům Hasičského záchranného sboru ČR a 6. polní nemocnice Armády ČR, kteří poskytli v lednu 2000 humanitární pomoc Francii, zaměřenou především na odstraňování následků ničivých větrných smrští, se dostalo uznání od francouzského prezidenta, ministrů zahraničí, vnitra a obrany České republiky a také velvyslance České republiky ve Francii. "Dovolte, abych vám co nejupřimněji poděkoval, že jste tak rychle přijeli s pomocí, kterou Francie, postižená katastrofou, jakou v moderních dějinách nepamatuje, tak naléhavě potřebovala. Velmi jsme vás obdivovali, že jste strávili silvestrovský den za volanty na dálnici a Nový rok jste oslavili na francouzsko-německé hranici," píše v dopise velitelům a příslušníkům Hasičského záchranného sboru ČR a 6. polní nemocnice Armády ČR velvyslanec Petr Janyška. "Díky rychlé reakci české diplomacie, vašich resortů a vás samých byla Česká republika jednou z prvních zemí, jež přijely pomoci. Nejvyšší francouzská reprezentace si toho povšimla a vyjádřila několikeré poděkování, včetně prezidenta Chiraka. Odvedli jste zde kus skvělé, profesionální práce, přispěli jste k dobrému jménu republiky ve Francii, a jsme vám za to, náš zastupitelský úřad i já osobně, velmi vděčni."
Přestože Francie nepředpokládala pomoc z menších a vzdálenějších států Evropy, český záchranný tým se do oblasti Marne v kraji Champagne 31. prosince 1999 vypravil. (Zprávu o odjezdu jsme přinesli v čísle 2/2000 časopisu 150 - HOŘÍ pozn. redakce.) Do bývalého korunovačního města Remeše dorazila kolona automobilů po osmnácti hodinách jízdy. Již první dojmy z noční cesty po francouzském území naznačovaly skutečný rozsah katastrofy - města a vesnice byly ponořeny do tmy. Po čtyřhodinovém spánku a poradě se zástupci elektrárenské společnosti EDF začal tým hasičů, se specializací strojník a elektrikář, a vojáků plnit své humanitární poslání - obnovu dodávky elektrické energie do veřejné sítě. Záchranný tým tak přinesl světlo, teplo a úĺevu do domácností ve vesnicích Coizard-Joches, Connantray-Vaurefroy, Montépreux, Euvy, Agluzelles-Courcelles, Le Meix-St. Epoing. První česká elektrocentrála byla zprovozněna 1. ledna 2000 ve 20.00 hodin. Montážní a instalační práce probíhaly potmě, za sychravého a mrazivého počasí až do ranních hodin. V neděli 2. ledna ve tři ráno byly všechny dovezené elektrocentrály zprovozněny. Nadále tým přesně podle požadavků francouzské strany a podle rozpisu služeb kontroloval a zabezpečoval jejich nepřetržitý provoz až do ukončení mise. Poslední elektrocentrála byla odpojena od veřejné sítě 11. ledna 2000 v 16.00 hodin.
Český záchranný tým nebyl připraven jen na obnovu elektrické energie. V technickém vybavení bylo kromě osmi vojenských elektrocentrál s výkonem 7 x 60 kVa a 1 x 50kVa, čtyř vojenských tahačů Tatra 815, dopravního vozidla Landrover, vozidlo Opel Sintra s vybavením a čtyři terénní vozidla s motorovými pilami, rozbrušovacími agregáty, přenosnými elektrocentrálami a hydraulickými nůžkami, takže tým mohl bezprostředně po zprovoznění elektrocentrál nabídnout i další pomoc - odstraňování padlých porostů, práci s motorovými pilami a zajišťování přístupu ke zničeným místním vedením elektrického proudu. Bylo to nutné, protože teprve po odstranění padlých stromů se mohli pracovníci elektrárenské společnosti EDF dostat k zataraseným stožárům a kabelům. Z hasičů se stali dřevorubci, každý pomáhal jak mohl a nikdo nepochyboval o smysluplnosti svého poslání. Práce měla systém a řád, služby byly rozepsány na týden dopředu. Pracovní den začínal v osm hodin ráno, volno se drželo, byť bylo uvedeno v rozpise služeb i přes den, jen v noci. Každý z týmu nabízel pomoc nad rámec své služby, aby lidé, kteří byli několik dní odříznutí od světa, mohli znovu využívat "vymoženosti" civilizace. Odstraňování padlých stromů motorovými pilami bylo prováděno v obcích Le Meix St. Époing, Ognes, Flavigny, Vassimont et Chapeas a Bergés sous Montmirail.
Tak, jak se postupně dařilo Francouzům zprovozňovat veřejnou síť a zapojovat vesnice do běžného režimu, přesouvaly se i elektrocentrály z České republiky. Přesouvali se i čeští hasiči a vojáci s pilami a v prvním sledu klestili cestu francouzským vysokozdvižným plošinám a pracovníkům belgické elektrárenské společnosti obnovujícím v této oblasti zničené elektrické rozvody. Nasazení bylo stoprocentní, nikdo nezklamal, nikdo z týmu nepodlehl fyzickému a psychickému napětí, situace se nikdy nevyhrotila tak, aby ji nezklidnilo slovo. Nikdo z týmu nepřidělal práci ostatním ani francouzské straně, nikomu z týmu se také nic nestalo, byť příležitostí k úrazu při nočním objíždění a doplňování elektrocentrál a práci na polomech bylo dost. Na nepříznivé klimatické podmínky - jenom dvakrát za celou dobu působení ve Francii zahlédli slunce - byli i díky fyzické průpravě připraveni.
Práci českého týmu záchranářů sledovali bedlivě jak obyvatelé postižených vesnic a jejich starostové, tak francouzské sdělovací prostředky - a nešetřily chválou. Děkovný dopis francouzského prezidenta předsedovi vlády České republiky je založen na jednom z nejhlubších pocitů - pocitu vděku. Šlo zřejmě vůbec o první pomoc, kdy "Východ" pomohl "Západu".
Poznatky
Český tým byl jedním z šesti dalších, které přijely Francii pomoci před Novým rokem. Stalo se tak díky rychlé orientaci, pohotovosti a dobré spolupráci a koordinaci Ministerstva zahraničních věcí, velvyslanectví České republiky v Paříži a organizační a materiálové připravenosti hasičských i armádních záchranářských týmů. Jednotka HZS ČR byla sestavena tak, aby byla soběstačná a nebylo nutné zatěžovat francouzskou stranu žádostmi o jakoukoliv technickou či týlovou pomoc, včetně pomoci překladatelské.
K úspěchu celé akce přispělo i to, že přidělený koordinátor z francouzských rozvodných závodů EDF byl velmi schopný pracovník, který dokázal plně využít všechny formy pomoci iniciativně nabízené českým týmem.
Tým byl vybrán odpovědně, profesní zaměření odpovídalo rozsahu a zaměření pomoci. Vyplatilo se přesné určení povinností, které zabránilo zbytečným prostojům a dotazům. Překážkou úspěchu akce nebylo ani to, že se tým záchranářů seznamoval mezi sebou až při náročném přesunu na místo živelní pohromy.
Spolupráce vojáků a hasičů byla dobrá. Přirozeným způsobem se tvořily pracovní skupiny, při práci se obě složky vzájemně doplňovaly. Vojáci měli za sebou mise v Turecku, Albánii, Bosně a pro hasiče byli vítaným zdrojem zkušeností.
K základním předpokladům úspěchu při dlouhodobém působení záchranného týmu v zahraničí patří udržení psychické pohody. K tomu v daném případě nepochybně přispěl i trvalý zájem ze strany českého velvyslanectví o činnost týmu. Potřebu komunikovat s domovem do určité míry plnilo zasílání tiskových informací z České republiky prostřednictvím zastupitelského úřadu.
Ukázalo a dokázalo se, že Česká republika nechápe pojem mezinárodní humanitární pomoci a evropské solidarity formálně.
Po rozhovoru s účastníky humanitární pomoci mjr. Ing. Milošem Svobodou, vedoucím týmu a mjr. Jaromírem Peškem, jeho zástupcem, připravila Ludmila Dubová
Vyšlo v časopisu 150 HOŘÍ číslo 3/2000