Dne 8. října 2005 zasáhlo severní oblast Pákistánu ničivé zemětřesení o síle 7,6 stupně Richterovy stupnice. Na základě rozhodnutí mezirezortního krizového štábu ze dne 11. října 2005 byl uveden do pohotovosti záchranný odřad HZS hl. m. Prahy, traumatologický tým Úrazové nemocnice Brno a zdravotníci Armády ČR. Byla vytvořena jednotka, která měla v postižené oblasti Kašmíru poskytovat zdravotnickou pomoc. Hlavním úkolem příslušníků HZS ČR bylo vytvoření úplné logistické podpory a zázemí po celou dobu pobytu. Jednotka byla vybavena zhruba 12 tunami materiálu a zásob, včetně polního zdravotního zařízení. Záchranná jednotka odletěla do Pákistánu 12. října loňského roku letounem Armády ČR. Po příletu bylo prvním úkolem příslušníků HZS ČR organizovat a spolupodílet se na vykládání materiálu z letadla. V této době přistávalo na pákistánském letišti jedno letadlo za druhým. Přivážela v převážné míře humanitární pomoc, která se hromadila na letištní ploše. Vládnul zde velký organizační zmatek a bylo nutné věnovat značnou pozornost vlastnímu nákladu.
Dalším úkolem bylo zkontaktovat se s pracovníky velvyslanectví, místním krizovým štábem (LEMA) a mezinárodním recepčním centrem OSN (OSOCC) a zjistit prvotní informace o celkové situaci a případném místě nasazení.
Potíže s dopravou
Naše jednotky jsou koncipovány jako absolutně soběstačné. To znamená během celého pobytu nezatěžovat postiženou stranu žádnými úkoly a požadavky. V případě leteckého transportu je Achillovou patou naší činnosti přeprava do místa určení. Bylo nutné zajistit dopravní prostředky. Během dvou hodin se nám podařilo sehnat tři nákladní automobily, které nás měli přepravit. Místo nasazení není zatím určeno. Pravděpodobně se bude jednat o města Balakot, Bagh nebo Rawala Kot. Za další dvě hodiny je náklad naložen a jednotka je připravena k transportu.V tomto okamžiku dostáváme informaci, že budeme nasazeni v Rawala Kotu. Současně je nám ale sděleno, že silnice do Rawala Kotu jsou úzké a částečně zničené zemětřesením. Náklad je nutné přeložit na menší automobily, které jsou přislíbeny do hodiny. Čas v arabském světě má ale jinou dimenzi než u nás. Během dalších třech hodin se dozvídáme, že automobily budou přistaveny za chvíli.
Potkáváme se s USAR týmem ze Singapuru a dozvídáme se, že se vrátil z oblasti, která nebyla humanitárně zajištěna. Po dojezdu na místo odevzdal vlastní zásoby potravin hladovějícímu obyvatelstvu a opět se vrátil do Islámábádu. Tyto informace nám potvrzují i další jednotky. Mnoho oblastí je humanitárně nezajištěno. Lidé nemají co jíst a pít.
Některá území jsou značně nebezpečná. Znovu proto vyjednáváme o místě nasazení. Upozorňujeme, že naše zdravotnická činnost bude účinná pouze v bezpečné oblasti. Konečně jsou přistaveny tři nákladní automobily a autobus. Deset hodin po přistání odjíždí kolona z letiště. Jednotce je přidělena vojenská ochrana, čeká nás sedm hodin cestování v horách. Silnice jsou úzké a pod námi hluboké rokle. Člověk si vybavuje zprávy z Asie, kdy se do údolí zřítily plně obsazené autobusy a všichni zahynuli.
První pacienti
Kolem půlnoci jsme dorazili do Rawala Kotu. Jsme ujištěni, že je zde značné množství raněných a nemocných a tudíž jsme zde vítáni. Jako místo pro základnu je vybrán park vedle zničené vojenské nemocnice.Místo se zdá být strategicky výhodné. Je spjato s lékařskou pomocí, můžeme spolupracovat s místním zdravotnickým personálem a z hlediska bezpečnosti jednotky je také optimální. Začínáme stavět zdravotnickou část. Lékaři a sestřičky třídí zdravotnický materiál. Po šesti hodinách práce jsou zdravotníci připraveni přijmout prvního pacienta. Plně funkční je ambulance, chirurgický sál i sklad léčiv. Prostory jsou osvětleny a lze je vytápět. Hasiči dál pokračují ve stavbě stanů pro ubytování, stravování a hygienu.
Netrpělivě čekáme na prvního pacienta. Je období Ramadánu a po páté hodině zde vše končí. Místní se věnují jídlu a přestávají pracovat. Kolem půl sedmé večer dostáváme prvního pacienta. Zranění nesouvisí se zemětřesením. Jedná se o postřeleného muže. Místní lékaři odkládají případ na další den. My nabízíme provedení operace ještě večer. Za asistence místních lékařů je za dvě hodiny odoperována otevřená zlomenina bérce. Výkon našich lékařů je uspokojil do té míry, že další operace již provádíme bez kontrol.
Na malém prostoru
Další dny je naše činnost poměrně stereotypní. Pohybujeme se v prostoru 80 x 60 m, kde strávíme devadesát procent času pobytu v Pákistánu. Kolem osmé hodiny přicházejí první pacienti a ambulance je plná až do večera. Dvě pákistánské učitelky nám pomáhají při komunikaci s místními. Jazyk urdu samozřejmě neovládá nikdo z nás. Zdravotníci ošetřují množství malých dětí, dospělých i starých lidí. Většinou se jedná o starší infikované rány a úrazy po zemětřesení. Některé větší operace se provádějí v místní vojenské nemocnici, která je částečně v provozu.My, hasiči neustále vylepšujeme tábor. Snažíme se zlepšit nouzové hygienické podmínky, zajišťujeme dodávku pitné a užitkové vody, připravujeme stravu. Stravování probíhá kombinovanou formou KDP a dalších trvanlivých potravin. Společné vaření pro jednotku není přípustné z důvodu hromadného onemocnění. Rovněž individuální používání potravin z místních zdrojů je zakázáno.
Pomáháme také při organizaci pacientů před vstupem do ordinace. Některé méně ukázněné pacienty je potřeba uklidňovat. V noci je nutné zajistit ostrahu tábora. Tábor z vnější strany hlídá pákistánská armáda. Nicméně hlídky stavíme také. Kromě bezpečnosti jsme připraveni kdykoliv v noci přijmout pacienta. Ve večerních hodinách ošetřujeme střelná poranění, úrazy elektrickým proudem, nebo úrazy po manipulaci s výbušninami. Pacienti nás však navštěvují hlavně během dne.
Dodávku elektrického proudu první dny provádíme pomocí elektrocentrál. Později se připojujeme na místní elektrickou síť. Teplotní rozdíly jsou značné. Ve dne rtuť teploměru vyšplhá k 25 °C. Večer kolem šesté slunce zapadne během deseti minut a rychle se ochladí. V noci a nad ránem teplota klesne až na nulu. Velké teplotní rozdíly jsou problémem pro nafukovací stany. Je nutné je kontrolovat a dofukovat.
V dešti a chladu
Třetí den od nočních hodin prší. Déšť značně komplikuje život v táboře. Je nutné prohlubovat okopy kolem stanů a odvádět vodu z tábora. Všude je bahno, které se zanáší do stanů a komplikuje hygienické podmínky. Lidé jsou promočeni a je nutné vše vysušovat. Tepelnou energii dodáváme pomocí naftových agregátů a elektrických topidel. Déšť odrazuje i pacienty. Je jich sotva polovina než předtím. Mnoho pacientů je z blízkých hor a cesta k lékaři je dlouhá. Prší téměř dvacet hodin. Dalších dvacet čtyři hodin odstraňujeme následky. Doufáme, že situace se již nebude opakovat. Máme štěstí, do konce mise již takto výrazně nezaprší. Každý den podáváme informace na operační středisko MV-GŘ HZS ČR. Používáme satelitní telefony a spojení je po celou dobu nasazení spolehlivé. Vzájemně se informujeme i s velvyslanectvím o aktuální situaci. Z Prahy přichází žádost o prodloužení našeho pobytu. Všichni to vítáme, protože práce je dost a je nám líto nemocnici tak rychle uzavřít. Bude nutné doplnit spotřební i zdravotní materiál.Po týdnu je část jednotky obměněna a dostáváme další zásoby. Mise je nakonec prodloužena celkem pětkrát. Vláda schvaluje zvýšení celkové částky na humanitární pomoc do Pákistánu. Po našem odjezdu zde máme zanechat téměř celý tábor, který má sloužit dál jako zdravotnické zařízení. Připravujeme seznam materiálně technického vybavení, který se zanechá v rámci humanitární pomoci. Vstupujeme do jednání se Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Její zástupci budou garantem, že pomoc poslouží lidem a nemocnice bude pracovat dál.
V Pákistánu zanecháváme vybavenou ambulanci, chirurgický sál, sklad zdravotnického materiálu a ubytovací stany. Dále pak lehátka, spací pytle, deky, značné množství zdravotnického a hygienického materiálu, potraviny a pohonné hmoty v celkové hodnotě 6,5 miliónu Kč.
Zpáteční doprava do Islámábádu se realizuje rozděleně. Jednotka letí vrtulníkem, materiál putuje po vlastní ose. S materiálem odjíždí dva členové jednotky vybaveni satelitním telefonem. Z předpokládaných sedmi hodin se doba protahuje na neuvěřitelných dvacet dva hodin. Zpoždění je způsobeno uzavřením některých úseků silnic a problematickým čerpáním pohonných hmot.
Projevy uznání
Z původních pěti dnů se mise protáhla na dvacet dva dní. Čeští lékaři poskytovali zdravotní péči sedmnáct dní a ošetřili téměř 287 pacientů. Během celého pobytu nedošlo k žádnému incidentu jak s armádou, tak s civilním obyvatelstvem.Práce lékařů i celé jednotky byla pákistánskou stranou vnímána velice pozitivně. Svědčí o tom významné návštěvy vojenských a politických činitelů na základně. Mimo jiné nás navštívil i Sardar Muhammad Anwar Khan, prezident Azad Jammu a Kašmíru, první zástupce Nejvyššího velitele Pakistánské armády gen. Ahsan a vrchní velitel zdravotní služby Pákistánské armády gen. Afzan.
Časté byly projevy úcty a vděku jak ze strany pacientů tak i ostatních obyvatel Rawala Kotu. Vzhledem k odborným a morálním vlastnostem nasazených příslušníků se podařilo vytvořit kolektiv, který podával vysoké výkony. Během celého pobytu nebyl řešen žádný závažný problém funkčního, pracovního nebo kompetenčního charakteru. Společný cíl a smysluplnost projektu spojily příslušníky jednotlivých složek v jeden celek. Výsledky této mise ukazují, že tento způsob zapojení do mezinárodních záchranných operací má smysl a budoucnost.
Jednotka je v tomto složení a s tímto materiálním vybavením schopna poskytovat urgentní zdravotní péči přibližně dva až tři týdny. Výhodou jednotky je možnost rychle se rozvinout a provozovat zdravotní zařízení během několika hodin po dojezdu. V tomto rozsahu vybavení ale nelze počítat s delším nasazením v řádu měsíců.
Vyšlo v časopisu 112 číslo 2/2006: Čeští záchranáři pomáhali v Pákistánu mjr. Josef Křen, HZS hl. m. Prahy